Některé třetí země přijímají právní předpisy a jiné právní akty, které mají přímo upravovat činnosti zpracování fyzickými a právnickými osobami spadající do pravomoci členských států. Může se mimo jiné jednat o rozsudky soudů či rozhodnutí správních orgánů ve třetích zemích, v nichž se od správce nebo zpracovatele vyžaduje předání či zpřístupnění osobních údajů a které nejsou založeny na platných mezinárodních dohodách, jako je například smlouva o vzájemné právní pomoci, mezi danou třetí zemí a Unií nebo členským státem. Extrateritoriální používání těchto právních předpisů a jiných právních aktů může být v rozporu s mezinárodním právem a znesnadnit zajištění ochrany fyzických osob zajištěné v Unii tímto nařízením. Předání údajů by mělo být povoleno jen tehdy, jsou-li splněny podmínky předání údajů do třetích zemí stanovené v tomto nařízení. Tak tomu může být mimo jiné v případě, kdy je sdělení údajů nezbytné z důležitého důvodu veřejného zájmu, jenž je uznán v právu Unie nebo členského státu, které se na správce vztahuje.